"VAZENI PRATELE SNC ...
JAKO BRATR ZAKLADATELE SI VAS DOVOLUJI POZVAT NA JIZDU.
S ing. IVANEM JSEM SE DOMLUVIL, CIL JE V CISOVICICH U MNISKU P. BRDY,
START JE PO FOTBALE CR vs. GHANA OD ing. IVANA. POZVANI PLATI SAMOZREJME I NA TOTO FOTBALOVE MISTROVSKE UTKANI. MASO ALE JIZ DOSLO!!! PIVO TAKY!

PLAN:
START V CCA 20:00 (tudiz jiz je jasne ze pujde o vyjizdku SNC)
PREJEZD PRES OBCOV, ROSOVICE, DOBRIS ... MOZNOST FAKULTATIVNICH NAVSTEV
RESTAURACNICH ZARIZENI ... DALE S POKRACOVANIM PRES VOZNICI A MALOU
SVATOU. DALE PAK DO CISOVIC. V MISTE CILE ZAJISTENO OBCERSTVENI (burty a
pivko - eventuelne vlastni specialitky). TIBOR SI MUZE DOVEZT KLIDO PIDO I
KYTARU ... NA VLASTNIM KOLE (nebo ji Alena ing. Ivana vezme autem).
PRESPANI POD SIRAKEM, NEBO V CHATE. POD ZADEK A ZADA JE V MISTE MOZNOST
ZAPUJCENI MOLITANU - POZOR JEDNA SE O MOLITANOVE DVOULUZKO (Pepa nespi s
Klarou). SPACAKY S SEBOU (Pepa si nebere specialne upraveny dvoumistny
spacak) - moznost odvozu autem ("Alena je vodveze autem.").

DOPOLEDNE ODJEZD DO (pozor na kole - nikoli automobilama) PB. DVA NESMIRNE
UNAVENI CYKLISTE MOHOU JET AUTOMOBILEM ZPET.

TATO NABIDKA VYJEZDU PLATI NA 80 procent.  ........ A pozor uz se to lepsi
....... tedka je to to prave 95 procent.
PROBLEMEM JSOU ing. Ivana DUTINY - ZASTYDLA RYMA ... pujde brzo na opichy.
DRUHY PROBLEM JE SKUTECNE POCASI... DLE CHMU A PREDPOVEDI MA BYT DOBRE ...
TAK AKORAT NA SNC.

NAPISTE - ODPOVEZTE - KOLIK BUDE UCASTNIKU VCETNE HOSTU SNC - pro neznale
"kdo proste pojede".

A JESTE: SNAZTE SE ZLANARIT CO NEJVICE LIDI, MUJ ADRESAR JISTE NEOBSAHNE
VSECHNY POTENCIONALNI ZAJEMCE.

Diky Gusta a ing. Ivan."

27. června 2006 - Jana a Standa
     Nazdar předsedo, vzhledem k tomu, že nepředpokládám aktivitu ze strany Gusty či Pepy ohledně sepsání výjezdu do Čisovic, tak se toho ujala manželka a já připojil pár fotek a mapu trasy. Fotek moc není nějak jsem zapomněl mačkat spoušť. Standa.

     Píše se 17. červen 2006 a skupina cyklistických nadšenců se připravuje na svůj již několikátý noční výjezd. Je třeba vše předem zvážit a promyslet, neboť veškeré věci si každý veze sám na svém kole. Později jsem se dozvěděla, že se to vztahuje pouze na manžele Nekolné, ostatní si svou batožinu nechali na místo určení dopravit vozem. Tentokrát jsou cílem cesty Čisovice v okrese Praha – západ. Počet kilometrů je odhadován na nějakých 35 km. Ovšem to platí pro jízdu přes den, jak se záhy dozvíte. Standa se trochu vzdálenosti obával, ale když jsem navrhla, že vyrazíme z Višňové a tím si cestu do Dobříše zkrátíme, souhlasil. Přes den se stále žhavily mobilní telefony a upřesňovalo se, kdo že pojede a kdo ne. Verzí bylo hned několik, jednou z nich byla i možnost, že se výlet zruší pokud bude pršet. Gusta i déšť hlásil, ale ukázalo se že to byla pouze lokální přeháňka přímo u Lidlu, kde byl Gusta nakupovat, nebo se možná připletl do myčky, která stojí opodál :-)

      Jana se Standou vyráželi v půl deváté, ostatní z Příbrami hned po zápasu ČR s Ghanou. U cedule Dobříš jsme měli telefonát, kde že jsme a zda nebloudíme, ale po pár minutách jsme již parkovali u hospody Na Růžku. K mému velkému údivu jsem shlédla pouze 2 „účastníky zájezdu“ a podle počtu kol usoudila, že jeden bude zřejmě uvnitř. Takže jsme se posilnili pivem a Ivan i jakýmsi opečeným salámem. Zřejmě nechtěl čekat až na cílovou prémii, kterou byl vuřt opečený na ohni. Dalšími spolujezdci byli Pepa a Gusta (tedy vlastně Augustin). Dozvěděli jsme se, že jejich drahé polovičky se zalekli vzdálenosti a vyrazí autem, kterým povezou i věci „na kempování“. Takže v plné polní jsem byla jen já s manželem. Velká diskuse byla nad mapou. Bylo několik možností, kudy se vydat. Venku se začínalo pomalu smrákat. Po mém vydýchání a ostatních dopití, jsme vyrazili k cíli naší cesty. Ostatní účastníci snad i vypadali, že by chtěli jet po Andělských schodech, ale Ivan velel na Novou Ves pod Pleší. Ta se nám podařila bez potíží dosáhnout, Gusta byl ve značném předstihu a s nikým nekomunikovat. Později, ve vrbičkách, mi došlo, že tak spěchal za Klárou. To Pepa s námi vydržel až do konce. Z Nové Vsi jsme jeli na jakýsi Včelník, ale to už někteří účastníci začínali lapat po dechu a vykřikovat neopakovatelné průpovídky. Ostatní vypadali celkem v pohodě, ale já považovala za vítězství, když jsem dorazila na vrchol tohoto stoupáku. Poté nás čekal zasloužený sjezd do jakési obce, jejíž jméno jsem zapomněla. Raději jsem si přibrzdila, neboť stav vozovky nebyl nejlepší. Ze svého velkého vítězství jsem se však neradovala dlouho. Bláhová jsem se domnívala, že mě nic horšího už nečeká, ale čekalo.

      Začalo to tím, že jsem měla jet ušlapanou pěšinou v trávě. To jsem ale odmítla a kolo vedla. Asi jsem neuvedla, že předchozí noc silně pršelo. A tak se pěšina později stala bahništěm či močálem. Fakt nevím. Mé výkřiky, že už dál nejedu asi způsobili, že Ivan velel k ústupu. Gusta s vervou sobě vlastní pokračoval močálem za svou milovanou. Nebo že by tak spěchal na špekáček? My ostatní opět pěšinou zpět na takovou písčitou cestu, která byla plná louží a také se po ní nijak krásně nejelo. Před lesem jsem nutila manžela, aby rozbil tábor, že už dál nejedu. Ivan nás přemlouval, aby jsme pokračovali, že je to mokré. Takže hezky do lesíčka, viditelnost kousek před sebe. Chvilku jsem i jela, ale když to začalo klesat a na té mokré trávě klouzat, tak jsem to vzdala a myslím, že až do cíle jsem to už vedla. Po nějaký 15 minutách Ivan prohlásil, že jsme se asi ztratili. To mě pobavilo a hned jsem to z plných plic dala na srozuměnou i širokému okolí. V lese mě i napadlo, že se mě muži chtějí zbavit a litovala jsem, že jsem si nevzala nějakou rýži, abych si značila cestu, jako to bylo v nějaké pohádce. To, že bychom mohli někdy někam dorazit, mě vůbec nenapadlo. Pak se ale objevily chalupy, sem tam nějaké veřejné osvětlení a opět nějaká pěšinka a na konci u ohně seděli holky a Gusta, který nás vítal slovy: „no kde jste!“

     Výjezd určitě stál za to. Druhý den jsme si (asi všichni) spálili od sluníčka ruce. Ovšem Gusta s Pepou ukončili svou zpáteční jízdu v Dobříši a dále pokračovali osobním vozem společně se svými polovičkami. Jediný Standa si tu svojí stále vláčel s sebou. Ivana poháněla vpřed představa nedělního oběda u tchýně ve Zduchovicích. Zdeněk rozhodně může litovat, že podlehl horečkám, neboť to byl přesně výlet podle jeho gusta.

     Z jednoho předchozího výjezdu si pamatuji, že jsem poté, co se obloha zatáhla, začala bouřka a pršet, přejela pravděpodobně kočku. Asi již byla mrtvá a já skoro taky. Takže tentokrát jsem už tolik neriskovala a vzala si na hlavu helmu. Člověk totiž po tmě neví do čeho jede!

Sportu zdar, nejlepší cyklistka této etapy, Jana